rychlé aktuality
Marco Polo – Tadžikistán

Marco Polo – Tadžikistán

Po letech snění, 3 měsících plánování od podepsání smlouvy,  a také protože cena Marca Polo klesla na akceptovatelnou hranici,  život tomu chtěl, že jsem se svým synem Martinem nastoupil  do letadla směr Tadjikistán s jedním přestupem v Istanbulu.

V 6hodin ráno jsme konečně přistáli v Dušanbe, hlavním městě Tadjikistánu, zemi jejíž území  z 93% pokrývají jedny z nejvyšších hor světa včetně samotného Pamíru, jemuž se právem mezi lovci také říká „Země Marca Pola“.

Po nutných administrativních procedurách nezbytných při vstupu do země, se kterými nám pomohla slečna pracující pro „naši“ loveckou společnost, jsme se známými Landcruisery vydali na dlouhou 16ti hodinovou cestu na jih, po silnici M4, do města Khorog, oficiálního centra lovců.

Ve městě jsme přespali v hotelu „The Khorog Serena Inn“ a druhý den brzy ráno po snídani jsme se vydali na poslední 8 hodinovou cestu do kempu. Vše bylo naplánováno tak, abychom tam byli dostatečně brzy a mohli tak kromě jiného především vyzkoušet své zbraně a být si tak jisti.

Rozhodl jsem se zkusit štěstí  s ohledem na šanci největší trofeje. Náš revír byl tedy v oblasti Gorno Badakhsan Skaja.

Byla polovina listopadu. Teploty kolísaly mezi  -10°až -20°C. Nejlepší doba říje, kdy se berani ve velkých stádech shlukovali kolem ovcí. Jméno Pamír prý „odráží“ různorodost země, kterou pokrývají hory se svými úrodnými pastvinami, přes polopouště, pokroucená údolí, až po horské hřebeny,  kde jsme se ve výšce kolem 4000m měli pohybovat.

Konečně jsme dorazili do kempu zvaného „Horké prameny“. Veškeré přípravy, včetně ubytování jídla i již zmíněného odzkoušení pušek v ráži 7mm a optiky Swarovski, byly zatím v naprostém souladu s tím, co nám bylo řečeno. Uložili jsme se ke spánku  ve svém stanu vybaveném velmi příjemně, dokonce s malým topením .

Za úplné tmy nás průvodce Zafar  poměrně lehce probudil. Dali jsme si kávu, trochu jídla, zkontrolovali za dozoru Zafara vše potřebné a vydali se do míst, kde průvodci pár dní pozorovali velkou skupinu zvířat. Prvních asi 45min jsme jeli  autem (Toyota), poté už vše jen pěšky. Všude byl sníh, teplota kolem 12°C pod nulou, vítr zatím nevěstil nic špatného…

Kolem 9hodiny jsme ve vzdálenosti asi 450m zahlédli menší stádo beranů i ovcí pasoucích se na protějším hřebeni, které se pomalu pohybovalo směrem dolů. Byli jsme dostatečně vzdáleni, ale měli jsme špatný vítr. Obrátil jsem se na Zafara a chtěl se zeptat, co teď?  Zafar na mou reakci čekal a velmi potichu mi řekl: „ Pokusíme se  jít opatrně trochu zpátky, levou stranou je obejdeme , necháme je sejít dolů a zkusíme počkat, až se začnou pást.“

Plán to byl rozumný, jen nám přesun trval další asi 2 hodiny. Byl jsem s ohledem na svůj věk opravdu unavený. Stále jsem se uklidňoval a zároveň si říkal, jak asi budu střílet, když jsem tak udýchaný. Zafar ale můj věk toleroval a jakmile to bylo možné, nechával mě odpočinout. Už už jsem to chtěl vzdát. Měli jsme před sebou další dny, přemýšlel jsem o tom, jak se aklimatizovat..

V tom nás rukou Zafar zastavil a gestem mi naznačil, abych šel přikrčený hned k němu. Na nějakých 300m před námi bylo stádo, které jsme tedy opravdu obešli. Zvířata byla stále poměrně vysoko. Budu tedy muset střílet do kopce, uvědomil jsem si. Začal jsem trochu propadat panice, ale s ohledem na svého syna jsem si z celého srdce přál být „hrdinou“. Zafar mi ťukl na pušku. Podíval se mi do očí a řekl : „Zkus to!“

Věděl jsem, že když zaváhám, můžu vše „prohrát“, jak již vícekrát v životě zažil každý z myslivců nebo lovců. Lehl jsem si na sníh, opatrně jsem pušku  pokládal na kámen před sebou a podložil si ji rukavicí. V tom nás zvířata uviděla i přes naše bílé maskování a okamžitě začala utíkat zpátky do kopců. Lov byl zmařen.

Vydali jsme se tedy na další cestu s nadějí, že snad „narazíme“. Po dalších asi 2 hodinách jsme se usadili necelých 20m od Afgánských hranic  a vychutnali si oběd v té kráse, kterou nám slunný den dopřával. Kam jsme dohlédli, byl jenom sníh a hory. Nikdy před tím mi sníh nevoněl, v tu chvíli jsem byl tou „novou“  vůní úplně omámen…

Po obědě jsme se opět vydali na cestu s nadějí, že zvířata opět zahlédneme. Netrvalo dlouho a opravdu jsme na vzdálenost zhruba 900m zahlédli skupinu asi 35 beranů, ve vyšší poloze, než jsme se my nacházeli. Podíval jsem se na Zafara, ale ten již dávno stádo pozoroval svým dalekohledem. Po malé chvíli se na mě podíval a s rozjasněnýma očima a zdviženým palcem mi dal jasně najevo, že tam je zvíře s trofejí, o kterou všichni opravdu stojíme.

Nesmím opomenout zmínit Zafarova bratra, protože oba se o nás starali opravdu profesionálně a to po všech stránkách, včetně osobního doprovodu přímo z letiště. Oba bratři sledovali pohyb stáda a cosi v jejich jazyku diskutovali.

O málo později se ke mně Zafar otočil a téměř dokonalou angličtinou, což byl jediný jazyk , kterým jsme spolu komunikovali, mi řekl: „Je tam pár dobrých beranů a jeden výborný, musíme to zkusit, nachystej se…“

Ve chvíli, kdy mi to řekl a já si začal řešit pozici, se stádo rozeběhlo k vrcholu. V tom Zafarovi cosi sykl jeho bratr. Zafar se na mě otočil a velmi rychle povídá: „Ten náš běží dolů k nám, támhle pod tím převisem, vidíš ho ?“

Posadil jsem si pušku do ramene a optikou se snažil najít běžící zvíře ve směru, který mi Zafar ukazoval“.

„Vidíš ho, zůstal stát, vidíš ho?“ , naléhal  Zafar.

„Hledám“, odpověděl jsem a pomalu jsem přejížděl pohledem místo, kde má beran být. V tom jsem jej uviděl. Mám ho!

„250“…to bylo jediné, jak Zafar reagoval. Pochopil jsem, že se jedná o vzdálenost. Namířil jsem s dostatečnou rezervou a vystřelil. Zvíře se na chvíli zastavilo, potom se rozeběhlo dál tentokrát opačným směrem za běžícím stádem.

„350“, oznámil potichu, ale nervózně  Zafar. Zamířil jsem podruhé a vystřelil. Zase nic. Zvíře zpomalilo a lehce se přikrčilo.

„420“, hlásil Zafar dál pomocí dalekohledu.

„Tak jsem blbej nebo co?“, říkal jsem si v duchu. Zopakoval jsem si všechna pravidla při střelbě do kopce. Zamířil jsem a vystřelil.  Vzdálenost, na kterou jsem střílel a reakce zvířete se zdála nekonečná. Stále jsem berana pozoroval a přitom přebil. Zvíře se vzepjalo na zadní, udělalo pár kroků vzad a převrátilo se…

… splnil se mi sen!

text

Napsat komentář

Prosíme zapsat přihlašující údaje. Musíte vyplnit *

*