rychlé aktuality
Příběh lovu ledního medvěda

Příběh lovu ledního medvěda

Bylo pozdní léto, když mi zavolal kamarád, jestli nechci na ledního medvěda. Byl jsem trochu zaskočený. Mluvil jsem o tom určitě vícekrát, ale nikdy jsem neřekl, že bych doopravdy, s ohledem na velmi tvrdé podmínky chtěl toto podstoupit, o ceně nemluvě.

Zeptal jsem se ho, jak na to přišel?  Odpověď byla velmi jednoduchá a hlavně pro mě motivující. Má jiného kamaráda organizujícího lovy v oblasti Nunavut (Kanada) a klient již potvrzený a zaplacený lov zrušil ze zdravotních důvodů. Co na tom bylo motivující ? Smlouva mezi nimi podepsaná opravňovala organizátora lovu, ponechat si 70% již zaplacené ceny s ohledem na pozdní oznámení o zrušení a zároveň nemožnost klienta svůj lov přeložit. Ihned jsem si uvědomil, že nabídka zní na „polovinu“ běžné ceny, kterou není rozumné ani zmiňovat.

polar-bear-41Položil jsem po krátkém hovoru telefon s příslibem, že se ozvu. Ani nevím proč, ale volal jsem do půl hodiny a nabídku přijal. Byla to prostě  výzva. Formality, především platbu, jsem vyřešil rychle. Termín byl téměř za dveřmi a já urychleně balil věci potřebné především pro nutnost přežití teplotních podmínek, jak jsem si ten „konec“ světa představoval.

Přišel den, kdy jsem nastoupil let ke svému životnímu lovu na ostrově Southampton. Počasí bylo příjemné, bez turbulencí a jiných možných nepříjemností komplikujících let, což jsem za ta léta již také zažil. Protože se do těchto končin nelétá denně, letecké společnosti musejí přistát na každém letišti , aby byly komerčně vytíženy, ať již nákladem nebo lidmi.

Při konečném přistání, které bylo konečné pro mě, ne pro letadlo, na mě již čekali mí budoucí průvodci. Usměvaví Inuité. Bez průtahů mě seznámili s tím, co bude následovat i jak a kde budu bydlet. Sedli jsme do auta a dojeli do města vzdáleného od letiště asi 5km. K letišti  ještě malou poznámku. Ve skutečnosti vypadalo velmi odlišně od našich představ. Bylo sice asfaltové a mělo i dostatečný rozměr, ale hala byla montovaná budova o pár desítkách metrů čtverečných a ve chvíli, kdy jsme ji všichni po potřebných administrativních formalitách opustili, letiště uzavřeli.

polar-bear_1895345iDorazili jsme do místního oficiálně označeného 5ti hvězdičkového hotelu, což je ve skutečnosti montovaný přízemní domek. Dohodli jsme se, že do hodiny se sejdeme a vše ohledně lovu probereme.

Byl jsem překvapený, že nikde není ani památky po sněhu. Inuité dorazili na čas, dokonce mi přinesli i nějaké maso, které jsem si později po nákupu dalších věcí v místním obchoďáku ještě dokoupil. Ubytování bylo sice v „hotelu“ a za velké peníze, ale bez jídla. Byla pouze přislíbena možnost kuchaře.   Nakonec se kuchař zřejmě rozhodl „jinak“ a po dobu celého pobytu přítomen nebyl. Tedy jsem si jídlo vařil sám.

Bylo mi upřesněno, jak se budeme přemísťovat a pohybovat po dobu lovu. Před hotel jsem dostal „svou“  čtyřkolku.  Ihned jsme vyjeli na asi dvouhodinovou projížďku po blízkém okolí. Bylo nutné si udělat představu o tom, v jakých podmínkách bude lov probíhat. Byl pozdní říjen, foukal silný vítr.  Teplotu stávajících asi -30°C měnil na pocitovou snad kolem -80°C. Byl jsem sice vybaven termo oblečením, nic to ale neměnilo na tom, že mi byla opravdu zima a to především na obličej. Ten jsem si později musel chránit lyžařskými brýlemi a kuklou. Inuité se sice tvářili, že je to v pořádku, ale nebylo těžké si všimnout, že se mému vzhledu smějí. Neurazilo mě to, i oni mi připadali „jiní“.

Polar-Bear

Druhý den brzy ráno mě lovci vyzvedli a ve třech, s plnou výbavou naloženou na jakémsi přívěsném vozíku za svou čtyřkolkou, jsme vyrazili do centra ostrova, kde prý v předešlých dnech viděli lední medvědy odpovídajících rozměrů.

Cestou do loviště jsme potkali malé stádo sobů. I když jsem původně nechtěl,  nakonec jsem podlehl lovecké vášni a toho nejsilnějšího ulovil. Nebylo jednoduché se k nim přiblížit, tyhle končiny jsou opravdu rovné a kromě vřesů tu neroste snad vůbec nic. Vzdálenost, na kterou jsem střílel, mi dodala sebedůvěry i možnost lehkého odpočinku po mnohahodinovém cestování neuvěřitelně kamennou končinou na čtyřkolce, kdy už jsem měl záda naklepaná snad do konce svého života. Inuité zvíře rozebrali a nabídli mi jako pochoutku čerstvá játra. S díky jsem odmítl, i když později jsem si říkal, že jsem to měl zkusit, stejně jako „biltong“ v Africe, což byla větší „hygienická nerozvážnost“ s ohledem na to, že tehdy bylo maso sušené přímo v kempu. A věřte, že vím o čem mluvím.

Naložili jsme zvíře na přívěs a dali se na další cestu. Já jel uprostřed a skrýval svou tvář před neutuchajícím větrem. Nohy mi mrzly a přidávat plyn, nebo jej alespoň udržet na stávající rychlosti, začínalo být nemožné, ale nechtěl jsem to vzdát. Další dny byly velmi podobné.

Pátý den  jsme byli na cestě už 4 hodiny. Přejížděli jsme jeden brod za druhým. Všechny byly asi dva metry hluboké a já vždy počkal až průvodce přede mnou projede a dá mi vědět, zda můžu také.

polar-bear (1)Čekal jsem opět až projede a snažil se pamatovat manévr, kterým brod překonával. V tom se z pravé strany vyřítil lední medvěd a rovnou se doslova valil na mého průvodce.  I přes drsný vítr byl slyšet jeho řev.  Arron, jak se průvodce jmenoval, se ohlédl , zkusil  přidat. Bohužel se jeho čtyřkolka v tu nejhorší chvíli začala podhrabávat v písku mělkého koryta. Seskočil z ní a snažil se ze stojanu vytáhnout pušku kvůli cestě ale pevně přikurtovanou. Otočil se k nám, začal mávat rukama a cosi křičel v jejich jazyce. Nevím, jak se to stalo, ale na nic jsem nečekal. Pušku jsem měl přes rameno. Okamžitě jsem seskočil ze své čtyřkolky, klekl si s k ní, pušku opřel o řídítka a zamířil na medvěda, který už byl u Arronovi čtyřkolky a bil do ní tlapami. Ta se pod silou obra převrátila na bok. Arron tím získal čas na útěk a oklikou, aby byl co nejdál od medvěda, se těžko brodil  ledovou vodou k nám. Bez chvíle zaváhání jsem vystřelil na medvěda v momentě, kdy se zvedl, přesně jako  v dokumentech, a předními tlapami narážel do čtyřkolky. Rána ho povalila. Ihned se ale zvedl a neomylně se rozběhl směrem, odkud byl zasažen. Ruce jsem měl natolik zkřehlé, že mi nešlo přebít. Srdce mi tlouklo tak, že to snad bylo vidět i před všechny vrstvy oblečení. Medvěd se blížil, přepadal na obě strany, každou chvíli upadl, ale pokaždé se zvedl a doslova se  ke mně řítil. polar-bear-21Podařilo se mi přebít, zamířil jsem na jeho hruď a čekal, až v běhu alespoň trochu zvedne hlavu, abych mohl vystřelit. Vše se odehrávalo neuvěřitelně rychle  a  přesto jsem měl pocit,  že je to nekonečné, včetně toho, že tohle nemůžu přežít.  Vystřelil jsem ve chvíli, kdy se mi zdála situace nejpříhodnější  a věděl jsem, že nemám na nic jiného čas. Ve stejné chvíli zazněl výstřel za mnou. V tom samém okamžiku se medvědovi podlomily nohy a otevřenou tlamou se zaryl do kamení asi čtyři metry přede mnou. Najednou bylo ticho, dokonce i vítr ustal. Nebo se mi to zdálo.

Z toho momentu mě probral Arron: „Díky brácho, ten parchant mě málem dostal. Vůbec jsem si ho nevšiml“. Dořekl to a v ten moment se začal hlasitě smát a plácat mě po ramenou.

Co se dělo dál, není nutné popisovat. Ve vesnici jsem pobyl ještě pár dní, protože lov byl ukončen rychleji, než bylo plánováno. Potuloval jsem se tedy na čtyřkolce po okolí městečka, rybařil, mluvil s místními a věděl, že sem se už nevrátím.

Napsat komentář

Prosíme zapsat přihlašující údaje. Musíte vyplnit *

*